O tom, že dlouhé částečně zastřešené dráhy mají stále budoucnost, svědčí i fakt, že dva Brnu velmi blízké velodromy, byly v nedávné době zrekonstruovány. Prvním z nich je slavná italská dráha Vigorelli v Miláně, přezdívaná Chrám rekordů, dlouhá necelých 398 metrů. To je ta dráha, kterou se brněnští funkcionáři nechali inspirovat při řešení přistřešení dráhy v roce 1969.
Město Milán v roce 2013 schválilo na dráhu demoliční výměr. Italské Ministerstvo kultury na základě nátlaku skupiny cyklistů však tento výměr zrušilo a ve spolupráci s městem v roce 2016 dokončilo její rekonstrukci za více než 6 milionů Euro (zdroj). UCI následně dráhu atestovala. Mohou se tak na ní konat závody mistrovství Evropy pro elitní kategorie a juniorské mistrovství světa (zdroj).
Další dráhou s úzkou vazbou na brněnský velodrom je ta v Lipsku. Němečtí cyklisté se při její přestavbě v minulosti inspirovali brněnským velodromem a lipská dráha je takřka jeho kopií. Tento 400 metrů dlouhý velodrom, který je mimo jiné památkově chráněn, byl v roce 2021 zrekonstruován včetně samotného betonového povrchu, jehož oprava vyšla na 1,2 milionu Euro (zdroj).
V Německu se po roce 2000 ale zrekonstruovalo více starých nestandardních drah. Namátkou zmiňme betonovou 333 metrů dlouhou dráhu v Darmstadtu, která byla opravena v roce 2006 (zdroj). Velodrom v Dudenhofenu, otevřený, 250 m dlouhý betonový ovál, byl obnoven v roce 2016 (zdroj). A nebo třeba jeden z nejstarších velodromů na světě, otevřený 400 m dlouhý betonový ovál z roku 1906 ve městě Forst, jehož rekonstrukce na přelomu let 2019/2020 byla podpořena částkou 2,6 milionu Euro z rozpočtu spolkové země na „Renovaci obecních zařízení v oblasti sportu, mládeže a kultury“ (zdroj).
Ani milánská dráha Vigorelli nezůstala v Itálii osamocena. Již mezi roky 2009 a 2010 byl kompletně vyměněn betonový povrch 500 m dlouhého otevřeného velodromu ve městě Mori (zdroj). K příležitosti znovuotevření hostil tento velodrom v roce 2010 italské národní šampionáty na dráze (zdroj). V roce 2023 byl povrch znovu revitalizován (zdroj).
V Itálii bylo v posledním desetiletí do oprav a rekonstrukcí investováno 2 miliony eur, díky kterým se znovuobnovilo deset původních drah. O stavu dalších italských velodromů si můžete přečíst v blogu v článku Renesance starých velodromů v Itálii.
Také Velká Británie si je vědoma historické hodnoty svých velodromů. Proto v roce 2011 londýnský velodrom Herne Hill, který je jen o dva roky mladší brněnského, podpořila Britská cyklistická federace na základě občanské iniciativy „Zachraňme velodrom“ částkou 200 000 liber (přibližně odpovídá tehdejším 5,5 milionu Kč) na renovaci povrchu. V následujících letech získal velodrom z různých zdrojů dalšího 1,5 milionu liber na rekonstrukci a vybudování nového zázemí (zdroj). A to vše i přesto, že v roce 2011 byl nedaleko od něj vybudován za účelem konání olympiády v Londýně nový velodrom splňující standardy pro olympijské hry i mistrovství světa.
Je potřeba zmínit, že i v dnešní době se v Evropě stále staví jiné než kryté 250 metrů dlouhé dřevěné velodromy. V roce 2014 k příležitosti pořádání Grand Depart Tour de France na britském území byla v Yorku otevřena venkovní asfaltová 250 metrů dlouhá dráha doplněná dalším 1000 metrů dlouhým silničním úsekem pro pořádání kritérií. Podobných asfaltových 250 metrů dlouhých drah se na Ostrovech postavilo více, v roce 2016 v Middlesbrough, kde i v tomto případě nalezneme v širším sportovním areálu 1 km dlouhý silniční okruh, a již v roce 2011 v Bournemouthu s BMX dráhou.
Na úspěších britských a italských dráhařů je dobře vidět, že více dostupných velodromů, vede k většímu rozvoji dráhové cyklistiky a k efektivnějšímu výběru talentů, kteří pak sbírají úspěchy z mistrovství Evropy, světa či olympijských her. Více nestandardních velodromů je užitečnějších než jeden supermoderní stánek. Zvlášť ve chvíli, kdy by za oběť měl padnout jiný funkční velodrom. To je příliš vysoká cena, která by se z dlouhodobého hlediska mohla tuzemské cyklistice krutě vymstít.