Závěrem loňského roku vyšlo v Itálii 36. číslo magazínu Alvento, které hned na 26 stranách zmapovalo osud a současný stav většiny tamějších velodromů. Autor článku Filippo Cauz, mimochodem jeden ze zakladatelů občanské skupiny, která v roce 2013 zahájila úspěšnou kampaň na záchranu velodromu Vigorelli, a fotograf Francesco Rachello strávili rok 2024 na cestách po italských cyklistických drahách a byli svědky jejich postupného znovuzrození.
Ke zdokumentování stavu vedla tvůrce reportáže italskými novináři, odborníky i komentátory často opakovaná věta „V Itálii nemáme velodromy“, která se objeví vždy, když dráhař z Apeninského poloostrova přiveze medaily z významné akce. Za posledních 10 let posbírali více než 50 cenných kovů z mistrovství světa, Evropy a olympijských her. Nebylo tomu tak ale vždy a překročíme-li toto desetiletí, objeví se 20 let trvající temnota, v níž italská dráhová cyklistika bojovala o přežití.
A přitom Itálie má spolu s Velkou Británií vůbec největší počet velodromů z evropských zemí. Více než třicítka drah je rozeseta po celém poloostrově včetně Sicílie i Sardínie. Ale pouze jedna jediná splňuje současné standardy. Tou je 250 m dlouhá dřevěná dráha z roku 2010 na krytém velodromu v Montichiari. Poslední mistrovství světa (dále jen MS) však Italové uspořádali před dlouhými 31 lety v Palermu na 400 m dlouhé betové dráze pod širým nebem.
Lze se inspirovat italskými zkušenostmi?
Příčiny úpadku
Cauz ve svých úvahách o příčinách úpadku drah pojmenovává hlavního viníka:
„Jednu z hlavních příčin absence MS je třeba hledat ve Švýcarsku, kdy UCI (pozn. Mezinárodní cyklistická federace) se senzačním nedostatkem předvídavosti omezila konání MS na vnitřní velodromy s 250 metrovou dráhou. Započal se tak proces, který dráhové cyklistice pouze uškodil, omezila se množina jezdců, kteří můžou uspět, ale především se vytvořil tlak k výstavbě zařízení, která se obtížně udržují, a naopak se vynechávají mnohá další, která místo toho potřebují náklonnost, podporu a opětovné spuštění.“
Italské velodromy si prožily i to, čemu nyní přihlížíme v Brně. Z dnešního pohledu nestandardní dráhy budované v počátcích cyklistiky byly až příliš často bourány na úkor jiných „důležitějších“ staveb. U milánské dráhy Vigorelli stály za demoličními plány stavební spekulace. Jinde měla padnout dráha za oběť jinému sportu, který v areálu velodromu působil, neboť dráhy v Itálii byly vždy budovány v rámci rozsáhlejších sportovních komplexů. Na jednu stranu přínosné řešení, kdy se náklady na provoz a údržbu rozmělní mezi více sportů. Na stranu druhou velké riziko v případě, že se rovnováha symbiózy vychýlí.
Do osudu nejedné dráhy zasáhl negativním způsobem asi nejpopulárnější italský sport fotbal. Mnohá hřiště byla zbudována uprostřed dlouhých drah. Tlak fotbalistů byl někde takový, že život na velodromech utichl, jinde zase zapříčinil stavební úpravy, které cyklistiku zcela znemožnily. To jsou třeba příklady velodromů v Mantově a ve Varese.
Kde je najdeme
Ale nic není věčné: cyklistika se mění a s ní i dráha jako disciplína. A pro italské velodromy lze říci, že tato éra představuje malou renesanci. Současnost hovoří o rozšiřujícím se trendu znovuzrození velodromů po celé zemi daleko od drahých a těžko udržitelných krytých velodromů. V posledních letech byly práce na obnově a údržbě prováděny na drahách ve městech Avezzano, Bassano, Cento, Crema, Dalmine, Florencie, Miláno, San Giovanni al Natisone, San Vincenzo, Turín.
Stadion v Quartu Sant’Elena, jediná dráha na Sardinii, čeká po dlouhém zapomnění na schválení. Nový velodrom se staví v Ascoli Piceno. Obnovují se dvě dráhy, které byly vybudovány za účelem konání MS – Monteroni 76′ a Palermo 94′, a které krátce po jejich uspořádání skončily opuštěné. V Pordenone optimisticky pracují na projektu nového zastřešení, ve Foranu zase uvažují o úpravě povrchu.
Ochrana kulturního dědictví
Za to, že velodromy zažívají obrození, a i ty, které dlouho nefungovaly, se znovu probouzejí k životu, mohou Italové děkovat orgánům ochrany kulturního dědictví. Jak Cauz zmiňuje:
„Historie s velkým H, není jen nějaký detail. To ona hájí velodromy s mnoha příběhy. Omezující dekrety zachránily dráhy v Padově, Miláně, Turíně i Cremě, zatímco ochrana „dle zákona“ je zárukou odolnosti celého dědictví staveb vybudovaných v první polovině dvacátého století. To je polovina z 29 aktivních velodromů, mezi nimiž vynikají zařízení z 20. let 20. století, vybudovaná v zemi, která se vzpamatovávala z války a epidemií a na úsvitu diktatury, která se jako obvykle chtěla prosadit i ve fantazii díky skvělým architektonickým dílům.“
Vstání z popela
Změnu vnímání starých drah a snahu o jejich obnovu můžeme hledat v palčivých problémech současnosti. Automobilová doprava se rozrostla do takové míry, že se cyklisté na silnicích potýkají s neustálým nebezpečím, leckdy až smrtelným.
„Jsou to tedy rodiny, které si jako první už nevěří v seznamování svých synů a dcer s cyklistikou. Dlouho jsme na venkovských cestách jezdili na kole s menším rizikem, ale dnes už ani tyto jistoty nejsou bezpečné. Zde se otevírá nová, skvělá příležitost pro velodromy.“
Dalším důležitým aspektem je téma udržitelnosti. Pro naprostou většinu základních cyklistických potřeb jsou staré velodromy zcela dostačující. Aldo Galbiati, člen komise italské cyklistické federace pro stavbu, obnovu a udržování velodromů k tomu poznamenává:
„Je to znovuzrození, ke kterému dochází z jednoduchých důvodů: říká se, že na vybudování nového velkého velodromu je potřeba 30 milionů eur, zatímco 2 miliony eur stačily na znovuobnovení deseti z nich.
První věc, kterou potřebujeme, je obnovit staré dráhy, teprve potom má smysl přemýšlet o nových projektech. Je jasné, že šampioni potřebují určité vlastnosti velodromu, ale než se stanou šampiony, musí se stát cyklisty. Raději bych postavil velmi jednoduchou halu a dal dovnitř 250 metrovou dřevěnou dráhu. S malými náklady bychom měli velký výnos. Mistrovství světa se jelo na velodromech s 1500 diváky, mistrovství Evropy na 400 metrových tratích. Pokud je vůle, dá se udělat cokoliv.“
V neposlední řadě podporovat obnovu velodromů znamená něco víc než povzbuzovat sport, znamená to investovat do činností, které mají významný přesah do každodenního života. Kolo není jen sport, je to také osvěta udržitelné mobility, způsob, jakým se lze pohybovat po městě. Nahlížení na velodromy jen jako na sportoviště je proto limitující, když se z nich mohou stát místa pro budování komunity.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Inspirací i pro italské dráhy by mohl být pražský velodrom na Třebešíně, který díky soustavné práci Marka Mixy v posledních letech vybudoval kolem dráhy vyšší stovky příznivců. Od úplně nejmenších dětí, které se po areálu prohánějí na odrážedlech za doprovodu maminek až po devadesátileté kmety udržující se v kondici a trávící čas ve společnosti, což má na jejich zdraví a psychiku pozitivnější vliv než jakákoliv medikace.
Staré velodromy jako kolébka cyklistiky
Prohlídka velodromů znamená ponořit se do struktur mládežnické cyklistiky. Slouží pro výchovů příštích vítězů, ale i těch, kteří se mistry nikdy nestanou. Veškeré zkušenosti získavají v bezpečí uzavřeného areálu v partě vrstevníků, která je neoddělitelnou součástí zábavy, bez níž těžko u mladých sportovců vzbudíme touhu se zlepšovat. K tomu není potřeba krytých velodromů.
Sotva bude začátečník z okolí Říma dojíždět na pravidelné tréninky na krytou dráhu do Montechiari. Raději využije zázemí původních drah ve Foranu či Avezannu. Stejně jako závodník z Chebu nepojede do Brna, když stejný užitek mu poskytne plzeňská či lounská dráha. Bez starých drah by nebylo šampiónů.
Marco Villa, současný úspěšný trenér národního týmu, který například přivedl Eliu Vivianiho ke třem olympijským zlatům, na dotaz, co by udělal, kdyby mohl mávnout kouzelnou hůlkou, odpovídá:
„Chtěl bych, aby se konal jeden závod týdně na dráze a exkluzivní italské mistrovství se všemi nejlepšími. … Jeden závod týdně by znamenal, že by se pár mladých lidí zabavilo více při stejné efektivitě, než při tréninku na silnici mezi kamiony a semafory.“
Alfredo Martini, bývalý profesionál a více než 20 let trenér národní reprezentace, vždy definoval dráhu jako univerzitu cyklistiky. K tomu autor reportáže dodává:
Je pravda, že na velodromu se učíte techniku, triky, skupinové pohyby, pohledy. Ale velodromy a jejich neocenitelná práce na mládežnické cyklistice učí především jednu věc: vášeň. A tohle by stačilo na jejich obranu, zprovoznění, poptávku po nových nebo bohatších. A možná i jen překročit ty brány, které jsou mnohem otevřenější, než by se mohlo zdát, počínaje prostými nadšenci nebo těmi, kteří dnes zjistili, že: ne, v Itálii není jediný velodrom. Je jich kolem třiceti a v každém se najde někdo, kdo cyklistice věnuje svůj čas a energii.
Zkušenost hodná následování
Z poznatků jedné z nejvyspělejších cyklistických zemí světa bychom si měli vzít ponaučení. Netřeba opakovat stejné chyby, abychom po letech došli k totožnému závěru. I u nás je potřeba pustit se do obnovy starých drah a je jedno, jestli začneme velodromem v Brně, Lounech, Plzni, Praze nebo Prostějově.
V případě demolice kteréhokoliv z nich nám ubyde další potenciální líheň talentů. A přitom nemusíme chodit daleko. Na příkladu letitého pardubického velodromu, který zanikl na přelomu tisíciletí, lze vidět, že nedošlo k přesunu mladých zájemců a začátečníků z Pardubicka a Královéhradecka na nejbližší velodromy do Prahy, Brna či Prostějova. Naopak dráhová cyklistika přišla o možnost vybírat nadané dráhaře z většího vzorku sportovců.
Jeden supermoderní velodrom nezajistí budoucí úspěchy, když mladí nebudou mít možnost si dráhu vůbec vyzkoušet. A učit se v podmínkách krytého velodromu je drahá zábava, která je mimo finanční možnosti naprosté většiny oddílů.
Zpracováno na základě článku uveřejněného v magazínu Alvento č. 36 na str. 100 – 126 „V Itálii nemáme velodromy“, jehož autorem je Filippo Cauz. Magazín si můžete zakoupit po kliknutí na tento odkaz.
0 Comments